Operovat jako Jáchym

Jáchym Okleštěk, absolvent gymnázia Doctrina, dnes studuje medicínu na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a kráčí za svým životním posláním – pomáhat lidem. Cesta na vysokou školu pro něj znamenala měsíce každodenní přípravy, pevnou vůli a odhodlání. Dnes už nastupuje do třetího ročníku, zapojuje se do vědeckých projektů, výcviku první pomoci a stážuje u Záchranné služby Libereckého kraje. Jeho vizí je urgentní medicína, kde se stará o pacienty v těch nejkritičtějších chvílích. Jsme hrdí, že Doctrina byla u jeho začátků a pomohla mu najít směr, který dává jeho životu hlubší smysl.

Jak těžké bylo dostat se na 3. lékařskou fakultu?

V té době to pro mě byla nejtěžší věc, kterou jsem v životě udělal. Věděl jsem, že nic jiného nechci. Vlastně jsem ani neměl pořádný záložní plán. Znamenalo to pro mě učení každý den, včetně víkendů a každé chvíle volna. Hnalo mě to, že jsem věděl, že to za mě nikdo neoddře, a zároveň jsem měl silný pocit, že tenhle směr je moje volání. Tak jsem ho poslouchal. K přijímačkám jsem přišel s vypětím sil a teplotou. Ale všechno to úsilí se nakonec vyplatilo. Zpětně už to tak dramaticky nevidím. Nastupuju teď do třeťáku, takže moje pojetí o tom, co znamená náročné studium, je taky někde jinde. Je to jako s maturitou a se vším – když před tím člověk stojí, vypadá to nezdolatelně. Ale zpětně se ohlédne a uvědomí si, že to zas tak strašné nebylo.

A proč zrovna sem?

Tehdy mě přesvědčil den otevřených dveří. Což je mimochodem věc, kterou doporučuji nezaspat. Fakulta mi přišla sympatická už od prvního momentu. Schopně podle mě kloubí všechny důležité aspekty medicíny. Patří mezi ně věda na špičkové úrovni, ale také etika, lidskost, přístup k pacientům a komunikace. Od samého začátku jsme vedeni k tomu, že dobrého doktora nedělá jenom to, kolik učebnic přečetl a kolik stáží stačil nacpat do životopisu. Je to hlavně jeho chování, vystupování, způsob, jakým zachází se svými pacienty a kolegy.

Fakulta o sobě sama tvrdí, že je rodinná. A já to tak cítím. Přijímačky jsou nastaveny trochu jinak než u ostatních. Jsou trošku přísnější a neprojde tolik lidí. Zatímco na jiných fakultách projde až 500 studentů, u nás to bývá okolo dvou set. To má potom pár efektů. Každý, kdo se dostane, tam patří, fakulta nemá potom potřebu během prvního ročníku tolik studentů vyhazovat. Člověk se pak nemusí strachovat o svoje místo při každém zápočťáku a horko těžko sčítat kredity každý semestr. Cítím se zde bezpečně, cítím, že o mě fakulta má zájem a jedná se mnou férově. Je pro mě neuvěřitelně naplňující být v kolektivu svých spolužáků, které považuji za jedny z nejchytřejších a nejzajímavějších lidí, co znám. Cítím se mezi nimi dobře, jsem za to vděčný a je mi to vzácné.

Naplnilo se očekávání?

Nebudu tvrdit, že je všechno bez chyby. Každá instituce má svoje kostlivce ve skříni, vždycky je prostor pro zlepšení. Přesto ale pevně věřím, možná trochu arogantně, že medicína se u nás nikde lépe studovat nedá. Samozřejmě, že mě spousta věcí na fakultě frustruje, ale přesto jsem rád, že to u mě vyhrála trojka. Ve spoustě věcí moje očekávání i předčila, minimálně mě utvrdila v tom, že medicína je moje opravdová životní láska.

Jaký jsi byl student na gymnáziu?

Rozjívený a neukázněný, s problémy s autoritou. Občas arogantní a často znuděný. Rozhodně jsem neměl život nalinkovaný od začátku. Nevěděl jsem, co budu dělat, svoje plány jsem měnil každou chvíli. Chtěl jsem dělat chvíli režii, potom raketové inženýrství, jindy jsem se chtěl zase věnovat hudbě nebo žurnalistice. V jeden moment jsem si dokonce říkal, že gympl pro mě nemá smysl a budu dělat uměleckého kováře. Prostě jsem byl rozlítaný a svoji energii jsem si vybíjel spíš na lumpárnách. Byl jsem hodně a často nahlas, jak o přestávkách, tak v hodinách. Měl jsem častá kázeňská sezení v ředitelně. Ale nebyl jsem jenom sígr. Byl jsem docela aktivní a otevřený. Snažil jsem se spolupracovat a hledal jsem si zaměstnání navíc. Snažil jsem se přispívat k chodu školy a prospěšně se angažovat. Všechno se pro mě zlomilo až ve čtvrťáku, kdy jsem chytl jasný směr a svoje cíle jsem nakonec všechny splnil. S přehledem. Tím chci nabídnout jistou dávku klidu, pokud jako studenti třeba ještě nemáte na sto procent jasno, kam směřujete. Máte na to nárok, máte na to čas. Poslouchejte svůj vnitřní hlas a nechte se jím vést. Mějte víru, že vás dovede na správné místo. Miřte vysoko, mějte odvahu.

Byl jsi hodně aktivní, doporučil bys divadelní soubor nebo moderování i ostatním?

Nevím, v jakém stavu je soubor teď. Nedokážu se proto aspoň k tomuhle vyjadřovat. Doporučil bych ale tohle: hledat si svoje věci mimo samotnou školu. Mně se to vždycky vyplatilo. Z několika důvodů. Život se opravdu odehrává mimo školní lavice. Dělejte to, co vás naplňuje a v čem vidíte smysl. Tím nemyslím vykašlat se na učení, ale opravdu si uvědomit, že nezáleží na tom, kam chodíte na školu. Nikdo za vás tu těžkou práci neudělá. Nikdo vás na přijímačky nepřipraví. Nikdo za vás nevymyslí, kam budete směřovat. To jsou všechno věci, které jsou čistě jen na vás. Snažte se být proaktivní a hledat si svoji cestu. Na nic nečekejte. Nic vám samo do klína nespadne. Třetí lékařská u přijímaček dává velkou váhu osobnímu pohovoru. Body z něj tvoří, tuším, až přes třetinu celkového výsledku. Prověřuje se na něm právě ta stránka, o které jsem mluvil na začátku – jaký má člověk rozhled, jestli dělá něco zajímavého i mimo školu, jak se vyjadřuje, jak působí, jak se chová. Zda má v sobě pokoru, jak má věci srovnané v hlavě. A to všechno jsou věci, které vás nikdo na škole nenaučí.

Co ti dalo studium na Doctrině?

Kamarády na celý život. Síť velmi dobrých kontaktů. Čas na rozmyšlenou. Možnost se angažovat. Možnost potkat se s opravdovými osobnostmi, jak v učitelském sboru, tak mezi spolužáky. I když jsou věci, které se mi na gymplu nelíbí, uvědomuji si, že mě některé učitelské hvězdy formovaly opravdu silně. Věřím, že správným směrem. Pomohly mi prohloubit jak odborné znalosti, tak můj morální kompas. Osobně mi koncept gymnázia sednul velmi dobře, protože jsem se mohl naučit od každého oboru trošku. Jsem vděčný za všeobecný přehled. Věřím, že jsem typ člověka, který potřebuje mít vědomosti hodně do šířky než do hloubky, což mi gympl poskytl.

Jsi aktivní i na fakultě, nebo tě studium plně pohlcuje?

Jsou časy, kdy člověk stráví na fakultě 14 hodin denně, ale ty naštěstí nejsou zas tak časté. Učení je hodně, učíte se pořád nové věci a nemáte skoro žádnou přestávku. S tím je potřeba počítat. Záleží, jak si to člověk umí rozvrhnout. Ale rozhodně to není tak strašidelné, jak to může znít. Záleží opravdu jen na vás, kolik toho chcete stihnout navíc, jak moc potřebujete mít všechno na jedničku a hnedka v prvním předtermínu, jak moc jste ochotni tomu obětovat.

Člověk toho mimo školu zvládne opravdu hodně. Není potřeba zahazovat svůj osobní život, svoje zájmy a zanedbávat kamarády. Mimo svoje hlavní školní povinnosti, které mám vždycky jako první prioritu, se stíhám zapojovat do spousty vedlejších projektů. Dělám spoustu věcí pro sebe i pro školu. Na fakultě jsem členem zahraniční komise pro výběr studentů ke stážím Erasmus+. Novým rokem se stávám hlavním organizátorem Studentské vědecké konference, což je prestižní soutěž vědeckých prací našich studentů – něco jako SOČ, ale na VŠ. Nově se také zapojuji při organizaci výcvikového kurzu první pomoci, který je pro první ročníky naší fakulty.

Ze svojí vlastní iniciativy a zájmu také stážuju u Záchranné služby Libereckého kraje, kde se mi věnuje jeden neuvěřitelně skvělý doktor z letecké, který se mi stal nejen výborným mentorem, ale i přítelem. Mimochodem tenhle článek píšu v noci na kurzu základní přípravy do armády ČR, odkud poputuji k vojenským medikům do aktivních záloh, pokud ještě na pár týdnů zatnu zuby.

V týdnu se stíhám věnovat i sobě a sportovat, i když jde hlavně o rekreační úroveň. Přes to všechno většinou stíhám normálně jíst a zvládám v noci spát dost hodin.

Už jsi někdy využil lékařskou teorii v reálu?

Jo. Všichni za mnou chodí s každým pupínkem a ptají se mě, co bych radil. Já jim odpovídám, ať se obrátí na někoho kompetentního, je-li jim život milý. Mimo to jsem se párkrát nachomýtl k takovým stereotypním zásahům čerstvých přemotivovaných mediků. Záchrany opilců typu „pro dobrotu na žebrotu“ mi kromě zajímavých kazuistik většinou uštědřily odměnu ve formě zvratek za mým krkem. Starat se o elegantní slečny a mladé gentlemany vracející se ze společenských večerů ve stavu, kterému v odborné společnosti říkáme „pod obraz“, mě omrzelo. Tak jsem se přestal těchto hurá akcí účastnit a tyto naléhavé případy s klidným srdcem překračuji.

Potom bych mohl polemizovat nad tím, co znamená „v reálu“. Tuším, že otázka míří na moje zkušenosti z ulice. Zkušenosti z praxí a stáží ale považuji za stejně reálné. Za poměrně krátkou dobu jsem se dostal ke spoustě zajímavých případů v nemocnici. U některých jsem dokonce i mohl asistovat. Na záchrance jsem viděl spoustu zásahů, včetně resuscitací a záchrany životů při autonehodách. Chtěl bych ale uvést na pravou míru, že mezi moje kompetence zatím patří „podej, přines, podrž, snaž se nepřekážet a tvářit se inteligentně“. Přesto je pro mě každý případ velmi přínosný a zajímavý.

Co plánuješ dál na fakultě a co po ní?

To je pořád dost otevřené. Veškerá specializace probíhá až po ukončení studia na vysoké škole. Když tuhle otázku dostávám, přirovnávám to k tomu, že je to jako vybírat si, z čeho maturovat v primě. Zatím je na to čas a je mi jasné, že mě život může zavést úplně jinam.

Momentálně se pro mě ale stala hlavní vizí urgentní medicína a záchranná služba. Je to obor, u kterého je potřeba orientovat se tak trochu ve všem. Situace jsou nepředvídatelné a staráte se od novorozenců až po geriatrické pacienty. Je plná akce, je potřeba umět se rychle rozhodovat, být dobrým velitelem. Nikdy nevíte, co vás potká. Líbí se mi na ní ta akčnost, vzrušení, okamžitá zpětná vazba na terapii, kterou poskytujete. Pocit, že opravdu pomáháte. Mimo to jsou pro mě ale obrovsky silnými hodnotami rodina, děti, přátelé. Plánuji se jim věnovat stejně intenzivně jako svojí profesi.

Kromě toho mám naplánováno asi milion dalších projektů, většina z nich ale stejně zůstane v šuplíku. Jsem člověk, který se rychle začne nudit, když není zaměstnaný. Pořád vymýšlím, co dalšího bych mohl dělat, co si přidat, co nového objevit. Příležitosti se mi nabízejí samy, prostě to ke mně chodí a já na to vždycky kývnu. Co mě ještě potká dál, ví jen Bůh.

Nejsilnější vzpomínka z fakulty z praxe?

Za velmi krátkou dobu, kdy se medicíně věnuji, jsem viděl věci, které většina lidí neuvidí za celý život. Na svůj nízký věk jsem viděl poměrně dost utrpení, několikrát jsem byl svědkem úmrtí. Některá z nich byla poklidná, některá tragická.

Jsou to zážitky, které člověka donutí hodně rychle dospět. Uvědomí si, že svět, ve kterém se pohybuje, opravdu není pro děti. Donutí ho to přemýšlet o jiných věcech, přehodnotit, co v životě má opravdu význam a co třeba tolik ne. Nejsou to pro mě ale vůbec traumatické zážitky. Paradoxně je to naopak. Beru to jako momenty velkého osobnostního posunu a rozvoje. Pomohlo mi to vytvořit si zdravý vztah k vlastní mortalitě. Intenzivně o těchto zážitcích přemýšlím. Pomáhá mi to uvědomovat si, s čím vlastně zápasím. Proti čemu se odhodlávám bojovat až do své smrti. Dává to mému životu smysl a náplň. Věřím, že díky tomu budu jednou moct sám poklidně odejít, s ohlédnutím na své celoživotní úsilí. Tváří v tvář jedněm z nejhorších věcí, které tento svět dokáže nabídnout, si uvědomuji, že člověk má morální povinnost dělat velké věci. Zvrátit tak váhy na protější stranu. Boj s utrpením je proto moje životní krédo.