Kreativní studio Meui Creative z Liberce, které jde proti proudu

Jak bývalý žák Marián Mareš a jeho parťák Matěj Hrabal mění tvář webů Doctrina. Před lety seděl v lavicích naší základní školy. Dnes vede v Liberci kreativní studio Meui Creative, které dělá weby a aplikace pro města, firmy i projekty Evropské unie, a shodou okolností také novou vizuální identitu a webové stránky našich škol. S Mariánem Marešem a jeho parťákem Matějem Hrabalem jsme se sešli u nich ve studiu. Jaké to je dělat web pro vlastní základku, proč se nebojí nahlas mluvit o umělé inteligenci a co by vzkázali žákům, kteří sní o vlastní firmě?

Meui Creative. Studio, agentura, nebo něco, na co ještě není slovo?

Marián: Na tohle nemáme dodneška úplně dobrou odpověď. Když se mě někdo zeptá, co dělám, řeknu, že mám agenturu, protože je to jednodušší. Ale to slovo nám vadí. Spousta lidí má s agenturami zkušenost, že jim seberou peníze, hodí na ně dvacet lidí, kteří o sobě navzájem nevědí, a na konci nedodají ani pořádný report. Tak radši říkáme studio. Malý tým, ve kterém design, weby, video i marketing dělají lidi, co sedí u jednoho stolu a vědí o sobě všechno.

Mariáne, jaké to je dělat web pro školu, do které jsi sám chodil?

Marián: Zvláštní, ale v dobrém. Vracíš se k lidem, na které jsi koukal zespoda a říkal jim pane učiteli. Dneska jim píšu čau, tak kdy dáme kafe a doprobereme ten web. Zároveň je to zodpovědnost. Doctrina mě hodně formovala a najednou můžu kousek toho, jak se škola ukazuje světu, dělat já. To se v životě moc nestává.

Čekali jsme měsíce příprav. Místo toho jste na druhou schůzku přinesli hotové návrhy i s texty, které seděly na každou naši školu zvlášť. Rychlost bývá na úkor detailu. U vás to tak nebylo. Čím to?

Marián: Oba jsme stážovali v tradičních agenturách, takže víme, jak to chodí. Přijde tým, tři týdny kreslí diagramy a prezentuje strategii, a klient celou tu dobu kouká na prázdné čtverce s latinským textem. Nechci to shazovat, ta příprava má smysl. Jen se z ní často stane samostatná disciplína, která žije vlastním životem, a klient z ní dlouho nemá nic v ruce. U nás probíhá ta samá práce, jenom není vidět jako samostatná fáze. Projdeme si školu, konkurenci, kdo na web chodí a co tam hledá. Všechno, co zjistíme, rovnou zkoušíme na návrhu. Přemýšlení tím nekončí, jen se odehrává nad něčím, co už má tvar. Protože líp se mluví o něčem, co nějak vypadá, než o diagramu. Od klienta pak potřebujeme překvapivě málo. Barvy, fonty, pár fotek. Někdy jenom název.

Matěj: Lorem ipsum, ten výplňový text v návrzích, vznikl jenom proto, že napsat texty na míru bylo vždycky to nejdražší a nejpomalejší. Copywriter, schvalování, kolečka. Dneska máme nástroje, které tuhle část srazily na zlomek času, a práce se přesunula jinam: pochopit, jak škola mluví a ke komu. Maminka, která vybírá školku pro dvouleté dítě, potřebuje slyšet jinou větu než deváťák, co jde na gymnázium. Když tohle trefíte, texty jsou už jenom důsledek.

Doctrina má webů hned několik, od školky po gymnázium. Každý mluví k jinému publiku, a přitom je to jedna škola. Jak jste hledali tu společnou nit?

Marián: Nejdřív jsme museli pojmenovat, co Doctrina vlastně je, a to bylo těžší, než to zní. Doctrina se nedá popsat výčtem předmětů a kroužků. To, co ji dělá Doctrinou, je způsob, jakým s dětmi zachází. Neurčuje jim, kým mají být, dá jim prostor a hlídá jim záda, aby se v něm neztratily. Rodič to pozná do měsíce, ale na web se to dostává těžko. Proto ten čistý, skoro editoriální styl. Minimalismus, který dává váhu jen tomu podstatnému a zbytek nechá dýchat. Na starém webu se člověk musel k tomu důležitému prokousat sám. My jsme chtěli, aby to bylo vidět hned, a aby web ukázal Doctrinu takovou, jaká je.

Matěj: Vizuálně to drží pohromadě jedna věc: každá škola má svou tvář, ale všechny stojí na stejném základu. Stejná typografie, stejný rytmus, stejný tón. Poznáte, že jste u Doctriny, i když nevíte, na které z jejích stránek zrovna jste. Vypadá to jako detail, ale je to ta nejnáročnější část celé práce. Držet osm webů v jedné rodině a zároveň dát každému z nich něco, podle čeho ho poznáte.

Marián: Nejvíc se mi na novém webu líbí to, že nikoho nepřemlouvá. Celý stojí na jedné větě: „Nevybíráte školu, vybíráte, kým se vaše dítě může stát.“ Všechno ostatní se od ní odvíjí.

Do umělé inteligence jste šli dřív než většina oboru. Co vám to dalo?

Marián: Náskok, který se těžko dohání. Jedni ji dneska radši tají a druzí jí slepě věří. My jsme někde mezi a je to jediné místo, kde to dává smysl. Používáme ji naplno a zároveň jí nevěříme ani slovo. Rozhodnutí jsou pořád naše, nástroj je jenom rychlejší ruka. Většina lidí si totiž představí jediný scénář: napíšeš udělej mi web, zmáčkneš enter a jdeš na oběd. Jenže nástroj sám od sebe nic nechce. Nemá názor na to, jestli je stránka srozumitelná, jestli tlačítko sedí tam, kde ho člověk hledá, ani jestli text zní jako škola, pro kterou to děláte. To všechno musí přinést člověk. Bez něj vznikne web, který na první pohled vypadá, že funguje, ale mohl by patřit komukoliv. Umělá inteligence pokaždé sáhne po tom nejpravděpodobnějším řešení, takže když ji necháte samotnou, vyleze z ní u každého zadání zhruba to samé. Proto vypadá většina webů, které dneska vznikají, jako přes kopírák. První, co se u nás nový člověk naučí, je nevěřit. Umělá inteligence vám nikdy neřekne: „Nevím.“ Řekne vám: „Skvělé, hotovo, tohle je nejlepší možné řešení.“, a přitom si polovinu vymyslela. Proto se u nás každý výstup bere jako první nástřel, ne jako výsledek.

Matěj: Kdybychom začínali dneska, byli bychom na tom hůř. My jsme se design a weby učili v době, kdy neexistovala žádná zkratka. Marián strávil roky v Illustratoru a za foťákem, já jsem od třinácti stříhal videa a hrabal se ve stránkách. Protože jsme roky tvořili a učili se rozeznat, co je dobré a co ne, máme to dneska v oku. A oko se nedá stáhnout ani vygenerovat. Právě proto z těch nástrojů dostaneme něco, co za to stojí.

Marián: Web se nekupuje na měsíc, ale na roky. A to je práce, která se nedá odbýt, i když to dneska svádí. Proto si roky stavíme vlastní systém, kterým každý projekt projde. Je v něm zapsané všechno, co jsme se za ta léta naučili, takže žádný web od nás nezačíná na nule.

Poznáte web, který někdo jenom nechal vygenerovat?

Marián: Za tři sekundy. Fialový přechod na pozadí, emoji místo ikon, fotky lidí, kteří neexistují, a tlačítko Začít hned, které nikam nevede. Ale to je to menší zlo. Horší je, že takový web vypadá hotově.

Matěj: Udělat něco, co vypadá jako web, zvládne dneska za odpoledne kdokoliv. Problém začne, když si tam někdo má vytvořit účet, zaplatit, stáhnout fakturu nebo se přihlásit z mobilu v tramvaji. Tam se to celé láme, na obrázku to nepoznáte.

Marián: Na dobrém webu je vidět asi deset procent práce. Zbytek je pod kapotou a nikoho nezajímá, dokud se něco nerozbije. Pak se ale rozbije všechno naráz, obvykle v pátek večer. Dřív se počítalo s tím, že tohle prostě někdo umí. Dneska si lidi zaplatí brigádníka s AI a diví se, jak to dopadlo. Je to, jako by vám dělala operaci servírka jenom proto, že drží stejný skalpel jako chirurg.

Vaše práce vypadá, jako by za ní stálo padesát lidí. Přitom je vás devět.

Marián: Trik je v tom, že kde běžné firmy mají pondělní poradu, tam si to my řekneme u snídaně a odpoledne už se na tom dělá. Mezi nápadem a hotovou věcí u nás nestojí nikdo. Dodneška máme nejkratší schvalovací proces v Liberci. Otočit monitor a počkat na obličej toho druhého. Dneska jsme na to už ve víc lidech, je nás devět, ale ten princip zůstal stejný. Nikdo neřeší projekt sám. Vedle vývoje máme v týmu design, video, foto i marketing, takže nic neposíláme ven a klient mluví přímo s tím, kdo tu věc dělá. Třeba Adam Kalát, který mimochodem chodil na Doctrinu taky, je náš člověk na obraz, video, foto i grafiku. Většinu roku k tomu jezdí po filmových setech, takže do studia vozí věci, na které bychom sami nepřišli.

Co všechno má Meui na svědomí?

Marián: Nejsložitější věc, kterou jsme kdysi na webu řešili, byl jídelní lístek. Dneska nám běží asi šedesát projektů a většina z nich už nejsou weby, ale aplikace a systémy, které někomu drží celý provoz.

Matěj: Ten skok je docela absurdní. Před pár lety jsme byli rádi, že nám funguje kontaktní formulář, a teď stavíme věci, u kterých se řeší, jestli je unese server.

Marián: Největší z nich je 3mag Events, portál kulturních akcí pro celé Trojzemí. Takové Kudy z nudy, jenom asi stokrát složitější. Na první pohled kalendář akcí, ve skutečnosti šest produktů v jednom. Pořadatel si tam sám vloží akci, divadlo nebo město si kus portálu vloží na vlastní web, programy se přes noc natáhnou samy a všechno to sedí na mapě, kterou jsme kreslili od nuly. A každá akce v něm žije ve čtyřech jazycích. A na podzim uvidíte po Liberci vylepenou naši kampaň ke klimatické neutralitě. Liberec byl totiž vybraný jako jedno ze sta měst Evropské unie, která mají jít v klimatu příkladem, a my jsme dostali za úkol o tom říct lidem ve městě. Nejtěžší na tom nebyla grafika, ale to, že tyhle kampaně vás buď straší ledovcem a tučňákem v plastu, nebo vám kážou, co máte dělat. „Klimatické kampaně mají stoprocentní úspěšnost v tom, že je nikdo nečte.“ Tak jsme šli opačnou cestou a hledali věci, které s klimatem na první pohled vůbec nesouvisí. Sezení je nové kouření, protože průměrný Čech tráví jednadvacet hodin z čtyřiadvaceti vsedě nebo vleže. Jablko v obchodě má víc nacestováno než vy za celý rok. Strom je nejlevnější klimatizace, jakou si můžete pořídit. K tomu jeden absurdní obrázek, u kterého se člověk zastaví. Šest set plakátů, polovina tramvají a autobusů ve městě. Sami jsme si při tom o klimatu zjistili víc než za celý předchozí život.

Matěj: A pak jsou tu věci, které děláme sami pro sebe, protože nás baví. Hodinky, které si člověk nakonfiguruje na webu a my mu je vlastníma rukama složíme tady v kanceláři. Aplikaci, která si sama hlídá ceny v deseti obchodech, sama vytvoří leták a postne ho na Instagram. A dokonce i vlastní značku oblečení. K tomu asi patnáct dalších věcí, které máme rozdělané a nikdy je nestihneme vyjmenovat, aniž bychom na půlku zapomněli.

Marián: Klienty máme od Liberce po Oregon a nejrychleji nám roste Německo, což je vlastně logické, jsme dvacet minut od hranic. A nikoho z nich jsme nemuseli lovit. Všichni se ozvali sami, protože někde viděli něco, co jsme udělali, což je asi nejlepší zpětná vazba, jakou můžete dostat.

Na našich školách sedí děti, které možná sní o vlastní firmě. Co byste jim vzkázali?

Marián: Najít si parťáka. Jednotlivci to jde těžko, protože dneska je stokrát jednodušší přestat než pokračovat. Když máte vedle sebe někoho, pro koho je ta věc stejně důležitá jako pro vás, radost je dvakrát větší a průšvih dvakrát menší.

Matěj: A zjistite, co vlastně chcete. Většina našich vrstevníků to neví a čeká, až je to napadne někde na gauči. Nenapadne. Musíte to zkusit, zjistit, že to nebylo ono, a jít do dalšího nápadu.

Marián: A hlavně vylezte mezi lidi. Spousta věcí u nás vznikla tak, že jsme se s někým dali do řeči úplně mimo práci. Ve fitku, na snídani, v hospodě.

My jsme totiž nikdy nechtěli podnikat. Nikdy jsme si neřekli, že chceme firmu. Chtěli jsme tvořit a firma byl jenom obal, do kterého se to dalo zabalit. Ale bylo to nejhezčí nutné zlo, jaké mohlo přijít. Nakonec je to jenom rámeček kolem toho, co bychom dělali tak jako tak. Jenom to, co jsme dřív dělali po večerech, děláme teď ve dne.