Když se z bojácného dítěte stane sebevědomý kamarád
Anet Srkal
Práce učitelky v mateřské škole je posláním, které vyžaduje nejen nekonečnou trpělivost, ale především obrovské srdce a empatii. O tom, jaké to je provázet děti jejich prvními kroky ve vzdělávacím systému, jak překonávat jazykové bariéry a jak budovat v dětech zdravé sebevědomí, jsme si povídali s Anetou Srkal. Aneta působí jako učitelka v bilingvní mateřské škole New Doctrina, kde se denně potkává s dětmi z různých koutů světa a pomáhá jim objevovat svět ve dvou jazycích současně.
Jak byste popsala běžný den ve vaší školce někomu, kdo k vám ještě nikdy nezavítal?
Naše školka je specifická tím, že je plně bilingvní. V praxi to znamená, že u nás děti neustále slýchají jak češtinu, tak angličtinu. Kromě mě a dalších českých pedagogů u nás působí také anglicky mluvící vyučující a výuka tak plynule probíhá v obou jazycích. Děti tu angličtinu nenasávají formou nějakého tvrdého učení, ale naprosto přirozeně, v průběhu celého dne. Od ranních spontánních her, přes řízené činnosti, až po pobyt venku a odpočinek.
Kromě výuky jazyků nám ale jde především o celkový všestranný rozvoj dětské osobnosti. Chceme, aby den byl živý, ale zároveň měl svůj pevný řád, protože právě řád dává dětem nezbytný pocit jistoty.
Když už mluvíme o jistotě, co podle vás hraje v předškolním rozvoji tu naprosto nejzásadnější roli, i když to na první pohled nemusí být vidět?
Je to jednoznačně pocit bezpečí. To je absolutní základ všeho. My se snažíme dětem vytvořit prostředí, kde se nebudou bát. Pokud se dítě nebojí projevovat, ptát se, zkoušet nové věci a především pokud se nebojí udělat chybu, pak se toho ve finále naučí mnohem více. Bezpečné prostředí je půdou pro zdravý růst. Z chyb se nesmí dělat strašák, chyby jsou přece přirozenou součástí procesu učení a poznávání světa.
Práce v bilingvním prostředí musí přinášet spoustu zajímavých situací. Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ dítěte, kde jste vnímala obrovský posun?
Ano, takových případů je více, ale jeden mi utkvěl v paměti obzvlášť silně. Nastoupil k nám chlapeček, cizinec, který do té doby neměl s češtinou vůbec žádný kontakt. Jeho začátky byly těžké. Byl hodně bojácný, držel se stranou, nechtěl se příliš zapojovat do kolektivu, protože prostě nerozuměl. My jsme mu dali čas a prostor. Postupně během roku se začal osmělovat a učit se první slovíčka. Ke konci školního roku už mluvil opravdu pěkně, ale ten největší šok přišel po prázdninách. Když se vrátil do školky, byl z něj úplně jiný kluk. Dokonale se zapojil, těšil se na kamarády, bariéra úplně zmizela. Sledovat takový přerod je na mé práci to vůbec nejkrásnější.
A jak vlastně děti reagují na cizí jazyk, když do školky teprve nastoupí? Není to pro ně matoucí?
Děti v tomto věku jsou neuvěřitelně flexibilní. Ony ten cizí jazyk vnímají naprosto přirozeně, nedělají v tom žádnou velkou vědu. Vědí, že se mnou mluví česky, a jakmile přijde anglický mluvčí, automaticky přepínají do angličtiny. Dokonce se nám běžně stává, že česky mluvící děti mezi sebou při hře používají anglická slovíčka, nebo že cizinec hledá český výraz a pomůže si angličtinou. Vznikají u toho velmi vtipné a roztomilé momenty. Přítomnost cizinců navíc české děti obrovsky obohacuje, protože berou jako normu, že svět je rozmanitý.
Když se ohlédnete za svými roky v New Doctrině, na co jste opravdu hrdá?
Nejvíce hrdá jsem na ten ucelený proces, kterým u nás děti projdou. Přijdou k nám jako ta malinkatá, vyjukaná stvořeníčka. Vy s nimi strávíte několik let, vidíte každý jejich krůček, každý úspěch i to, jak překonávají překážky. Rostou vám před očima. A pak přijde ten moment, kdy z nich jsou velcí předškoláci a vy je na naší tradiční „bye-bye party“ musíte pustit dál do světa. Je to dojemné a zároveň naplňující. Pokud rodiče hledají místo, kde vládne opravdový lidský přístup a kde z dětí rostou sebevědomí malí lidé, v New Doctrině jsou na správném místě. Nemusí se bát nám své dítě svěřit.
