Místo, kde se každé dítě cítí samo sebou
Kateřina Hálová
Mateřská škola Doctrina není jen obyčejnou vzdělávací institucí. Je to prostor, kde se rodí první velká přátelství, kde se děti učí chápat své vlastní emoce a kde se formují základy jejich osobnosti. S Kateřinou Hálovou, empatickou a usměvavou třídní učitelkou, jsme si povídali o tom, jak v dětech probudit jejich potenciál, jak je provést prvními překážkami a proč je důležité vnímat předškoláky jako rovnocenné parťáky.
Kateřino, jak byste vaši školku popsala někomu, kdo ji ještě nikdy nenavštívil?
Školku bych popsala především jako místo, kde se každé dítě může cítit naprosto samo sebou. Je to bezpečný prostor, kde mají děti možnost projevovat veškeré své emoce – a to jak ty pozitivní, tak i ty negativní. Není tu tlak na to, aby byly děti neustále jen usměvavé a bezproblémové. Učíme je s emocemi pracovat. Mohou se u nás zkrátka cítit bezpečně a naprosto přijatě takové, jaké doopravdy jsou.
V čem podle vás Doctrina nejvíce vyniká v porovnání s jinými školkami?
Vidím obrovský benefit v tom, že máme ve třídách menší počet dětí. To nám jako pedagogům umožňuje věnovat se každému z nich mnohem individuálněji. Velkým unikem, co nás odlišuje od ostatních, je také inovativní program Skills Builder. Zaměřujeme se díky němu na cílený rozvoj měkkých dovedností už v tomto útlém věku, což v jiných školkách rozhodně není standardem. Z toho těží nejen děti, ale i my učitelé.
Jak takový běžný den ve vaší třídě vůbec vypadá? Jaká u vás vládne atmosféra?
Naše dny jsou neuvěřitelně pozitivní, dynamické a hodně energické. Jsou doslova plné emocí a celkově velmi dobře naladěné. Každý den přináší nové výzvy a situace.
Co je pro vás osobně na vaší práci to úplně nejkrásnější?
Nejhezčí v běžném dnu je pro mě to, když se dětem něco povede a vidím tu jejich naprosto přirozenou emoci a čirou radost. Ten okamžik, kdy si uvědomí: „Páni, já jsem to dokázal!“ Je úžasné sledovat, jak se těmito malými krůčky posouvají dál.
Co je pro rozvoj dítěte v předškolním věku podle vás nejdůležitější?
Jsem přesvědčená, že obrovský vliv má samotná paní učitelka. Dítě velmi citlivě vnímá, zda má u pedagoga podporu a zda ho učitel motivuje ke zkoušení nových věcí. Pokud dítě cítí bezpečí, mnohem snáze vystupuje ze své komfortní zóny. Dalším klíčovým faktorem je pak samotný kolektiv dětí. Ony se navzájem pozorují, reagují na sebe a obrovsky se od sebe učí. Stačí, aby viděly, že se jednomu z kamarádů něco povedlo, a hned mají chuť to zkusit taky.
Program Skills Builder je jedním z vašich pilířů. Jak přesně u vás funguje?
Je to propracovaný vzdělávací program, který cíleně rozvíjí měkké dovednosti. A co je na něm nejlepší? Vše probíhá zcela přirozeně, skrze nejrůznější hry. Děti často ani netuší, že se právě učí, jak řešit konflikty nebo jak komunikovat. Pomáhá jim to v těch nejběžnějších denních trablech – například když si nechtějí půjčit hračku nebo když na ně přijde stesk po mamince. Hodně pracujeme s piktogramy a obrázky, máme speciální projektová dopoledne zaměřená na jednu konkrétní dovednost a děti celým programem provází náš maskot, plyšák Skillík. Děti si díky tomu umí situaci pojmenovat a říct: „Teď zrovna trénujeme schopnost řešit problém.“
Vaše práce musí být psychicky náročná. Kde berete inspiraci a co vám tato práce dává?
Děti jsou obrovským zdrojem energie. Motivuje mě právě to, když vidím, jak samostatně dokážou řešit situace. Baví mě ta všudypřítomná pozitivní nálada a jejich autenticita. Děti nic nehrají, jsou upřímné. Děti vnímám jako své kamarády a parťáky. Snažím se s nimi komunikovat naprosto narovno a odbourat takový ten zažitý, autoritativní stereotyp „paní učitelka a podřízené dítě“. Chci, aby u mě cítily maximální bezpečí a věděly, že se mi mohou s čímkoliv a kdykoliv svěřit.
Kdybyste měla zmínit jednu věc, na kterou jste u svých dětí nejvíce pyšná, co by to bylo?
Pyšná jsem na všechny děti ve své třídě úplně každý den. Možná to zní jako klišé, ale já skutečně denně vidím, jak se zlepšují. Ať už je to obrovský skok v komunikaci, nebo jen malý krůček – třeba to, že ranní loučení s maminkou zvládnou s úsměvem, nebo že po obědě klidně odpočívají. Pro mě je každý jejich posun malým zázrakem.
