Chůva Romča: „Jsem tady ten mazlící element, jsme prostě parťáci.“

Mateřská škola Doctrina si klade za cíl být místem, kde se děti cítí v první řadě přijímané, v bezpečí a milované. Pro nejmenší děti je vstup do nového prostředí obrovskou životní změnou. První krůčky bez rodičů bývají náročné, plné nejistoty a slziček. Právě proto je tu chůva Romča. U žluťásků funguje jako laskavý pilíř, o který se ti nejmenší mohou opřít. V otevřeném rozhovoru nám popsala, co její práce obnáší, jak křehká jsou někdy ranní loučení a jaké dojemné i vtipné momenty s dětmi denně prožívá. Dočtete se také, proč je ve školce nesmírně důležitý onen „mazlící element“ a jaký neuvěřitelný pokrok udělají děti za jeden jediný školní rok.

Romčo, můžete nám blíže popsat, jaká je vlastně vaše role v mateřské škole Doctrina?

Pracuji tady na pozici chůvy u těch úplně nejmenších. Všichni mi tu říkají Romčo – děti, paní učitelky a mnohdy i rodiče. Snažím se být pro děti především obrovskou oporou, kamarádkou a parťákem. Ty první krůčky dětí, kdy se ocitnou poprvé ve větším kolektivu a hlavně na delší dobu bez maminek, bývají hodně emotivní. Snažím se jim v těchto chvílích pomáhat a ulehčit jim to. Někdy jsou tam slzičky, jindy se děti naopak hned od začátku těší. Mojí absolutní prioritou je, aby to šlo od začátku dobře, aby se u nás cítily naprosto v bezpečí a byly zkrátka spokojené.

Co vás vůbec přivedlo k práci s těmi úplně nejmenšími a proč jste si vybrala zrovna tuto dráhu?

Je to především obrovská láska k dětem. Vždycky jsem se s radostí pohybovala v dětském prostředí, dříve jsem děti hlídala kamarádkám a známým. Zkrátka mě to přitahovalo. Baví mě si s nimi hrát, povídat si a prožívat s nimi celý jejich den od rána až do odpoledne. Když vidím, že jsou u nás šťastné a spokojené, je to pro mě ta vůbec největší odměna. Práce v prostředí školky Doctrina mě naprosto naplňuje, mám to tu opravdu moc ráda a cítím, že dělám to, co má smysl.

Jak vnímáte svou roli v porovnání s paní učitelkou? Máte nějaké výhody?

Určitě ano, každý z nás má ve třídě svou specifickou a důležitou funkci. Učitelky nesou pochopitelně větší zodpovědnost za celý vzdělávací plán, organizaci dne, komunikaci s vedením a různé papírování. Mají toho na svých bedrech hodně. Já to beru tak, že jsem tady v té třídě ten mazlící element. Mám zkrátka víc času a prostoru si s dětmi jen tak sednout na koberec a hrát si s nimi. Když vidím, že je někomu zrovna smutno, prostě si ho vezmu na klín a pomazlíme se. Vytvářím s nimi vztah na bázi důvěry. Někdy zastupuji roli kamarádky, jindy jsem takovou hodnou tetou nebo dokonce babičkou – zkrátka přesně podle toho, co to konkrétní dítě zrovna v danou chvíli potřebuje, aby mu u nás bylo zase dobře.

Jak u vás na Doctrině vypadá běžný den u žluťásků?

Každý den je trošku jiný, ale vždycky je hrozně hezký a naplňující. Naše rána začínají už ve dveřích při příchodu. Pokud je dítě smutné a pláče po mamince, musím se mu hned intenzivně věnovat. Následuje náš oblíbený ranní kruh, kde se společně přivítáme, zpíváme si písničky a rozdáváme si značky, abychom se lépe poznali. Po pár měsících je krásné vidět, jak se z té nesmělé skupiny stává úžasná parta, jak se děti už bezpečně znají a samy od sebe se obejmou. Pak máme svačinku, po které následuje volná hra, tančení a tolik oblíbené čtení pohádek. Po obědě jdou děti odpočívat a spinkat, poslouchají další pohádku. Odpoledne si je pak postupně vyzvednou rodiče. Víte, ta energie a hravost, kterou tyhle malé děti přirozeně vyzařují, je neuvěřitelná. A já z ní čerpám sílu pro každý další den.

Děti umí být velmi bezprostřední. Pamatujete si na nějakou vtipnou hlášku z poslední doby?

Těch kouzelných perliček je hrozně moc! Třeba nedávno seděla holčička v šatně a hrozně plakala, protože jí nešly obléknout kalhoty. Přišel k ní malý chlapeček, stoupl si a s naprosto vážným výrazem jí říká: „Nebreč, nebo si tě nevezmu.“ Jindy se zase zeptám holčičky hned po cvičení, jestli ji náhodou nebolí tělíčko, a ona mi s naprostým sebevědomím a suverénně odpoví: „Jsem v pohodě, Romčo.“ Tyhle nádherné střípky dětské upřímnosti si pak nosím domů a s úsměvem je vyprávím dál.

Jaké chvíle ve školním roce pro vás mají největší hodnotu?

Rozhodně je to ten obrovský, až neskutečný kontrast mezi začátkem a koncem školního roku. Když si porovnám to vyplašené zářijové děťátko, které ještě pláče po mamince, s tím samostatným a sebevědomým tvorem, kterého pak vidím vystupovat na letní školkové akademii, je to něco neuvěřitelného. Tam vidíte ty největší pokroky. Děti se osamostatní, najdou si kamarády, ke kterým chovají lásku. Učíme je, aby si neubližovaly, neházely si pomyslné klacky pod nohy a byly laskavé. To je to nejcennější, co si mohou odnést.